Úvodní stránkaHistorie sboru

Historie sboru Maranatha

__V roce 1923 byl založen metodistický sbor v Plzni. Byl založen díky stanové evangelizaci. Několik let poté 28. října 1926 se konalo velké shromáždění za účasti představitelů města a široké plzeňské veřejnosti, u příležitosti položení základního kamene budoucí "Betlémské kaple". Tato kaple byla dostavěna a odevzdána svému účelu v roce 1927.

__Stanová evangelizace byla opakována i v dalších letech, kdy vznikly další filiální sbory na Karlově a v Doubravce. V této době byly k plzeňskému sboru připojeny také sbory v Klatovech, Mýtě u Rokycan, Komárově a některé další. Tím vznikla celá plzeňská farnost. Počet členů farnosti dosáhl cca 1200 osob.

__Rozvíjející se práci ochromila světová hospodářská krize na počátku třicátých let. Metodistická církev v ČSR nebyla ještě tak samostatná, aby se mohla zcela odpoutat od mateřské církve v USA. Projevilo se to i v Plzni, především na velkém zmírnění přílivu nových lidí a také v různých organizačních problémech. Mírné zlepšení bylo zaznamenáno před 2. světovou válkou, ovšem její průběh znamenal pro sbor další ránu.

__Během války mnozí členové plzeňského sboru byli pronásledováni, někteří skončili svou pozemskou pouť v koncentračních táborech. Velkou oporou zbývajícím členům byl tehdejší farář a pastýř sboru J. M. Erlebach, který nesl většinu problémů na svých bedrech a obětavě se staral o své lidi. Velkým svědectvím o Boží ochraně je skutečnost, že během náletů na Plzeň nikdo z členů metodistického sboru nebyl zabit ani zraněn, přestože mnozí přišli o domov. Také sborová kaple byla poškozena. Po osvobození Plzně se zdecimovaný sbor začal opět sbírat. V Betlémské kapli bylo požehnáno několika sňatkům mezi americkými vojáky a plzeňskými děvčaty. Mnozí z členů sboru, kteří se za války dostali (dobrovolně nebo nedobrovolně) na jiná místa, se připojili ke sborům v místě svého bydliště. Jádro sboru se opět zformovalo a členové se s chutí pustili do další práce.

__Sotva se sboru podařilo rozvinout novou činnost, přichází únorová revoluce v roce 1948. Historie se opakuje. Opět jsou metodisté "americkou", tedy nežádoucí církví. V padesátých letech je sbor postižen řadou různých útlaků, které vyvrcholily ztrátou vlastní kaple. Kaple přešla na základě tehdy platných zákonů do správy Vysoké školy strojní a elektrotechnické a metodistickému sboru bylo povoleno se v ní pouze shromažďovat na základě nájemní smlouvy. Veškeré protesty vedení církve byly marné a představitel Metodistické církve v Československu, superintendent V. Vančura, který odmítl kapli vydat, byl krátce nato přinucen odejít ze své funkce. V roce 1964 byl nájem vypovězen a sbor musel kapli definitivně opustit. Výměnou mu bylo dovoleno se scházet v malém sále na faře Československé církve husitské, jejíž vedení vyšlo ochotně vstříc žádosti o pomoc. Kapacita cca 30 míst však členům metodistického sboru nestačila, navíc v té době sbor neměl díky zásahům státní správy ani vlastního faráře a byl obsluhován z Karlových Varů. Tyto skutečnosti znamenaly téměř udušení činnosti. Členstvo sboru se postupně rozptýlilo - částečně do ostatních stávajících evangelických sborů v Plzni. Hrstka nejvěrnějších (asi 50 osob) setrvala v Metodistické církvi, která mezitím změnila název na Evangelická církev metodistická v ČSSR. Vzhledem k tomu, že faráři z Karlových Varů sbor pouze administrovali (kázání, sňatky, pohřby atd.), ale hlavní část duchovní péče - pastorální činnost - se nekonala, sbor dále nejen nerostl, ba naopak - úmrtím starých členů se stále zmenšoval.

__Během doby se několikrát "zablýsklo jakoby na lepší časy", nejprve na přelomu 70. a potom znovu 80. let, kdy byla farnost vždy alespoň na nějakou dobu obsazena stálým kazatelem. Z různých důvodů se však práce sboru vždy zase zastavila a úpadek pokračoval. Komunistické úřady se snažily práci metodistického sboru zcela udusit a důvodem k persekuci byly například ještě počátkem osmdesátých let údajně "politicky dvojsmyslné" texty písní křesťanské hudební skupiny Medenice (Lavóři), kterou vedl metodistický kazatel T. Novotný. Za toto angažmá a za naivní obrázky s křesťanskou zvěstí, které vyvěsil do sborové pouliční vývěsky, byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. O několik let později se historie s vývěskou opakovala a kazatelku V.Hradskou před ztrátou místa zachránil jen moudrý a statečný postoj tehdejšího tajemníka pro věci církevní NVmP pana Jiřího Králíčka.

__Nejhlubším bodem po dobu trvání plzeňského sboru byl zřejmě rok 1986/7 kdy průměrná účast na bohoslužbách činila pouze několik osob. V tomto roce byl poslán do Plzně kazatel D. Zajíc, jako poslední možnost před zrušením farnosti. Bůh se ke svému dílu přiznal. V roce 1988 směla církev zakoupit dům v Thámově ulici, kde vznikla modlitebna a Bůh přidával nové lidi. Sbor přijal v této době název Maranatha. V roce 1991 byla církvi vrácena Betlémská kaple, v které se shromažďovalo k bohoslužbám více než 450 metodistů.

__V druhé polovině roku 1992 byl farář D. Zajíc nucen rezignovat z důvodu osobního selhání ve svém úřadu. Tím byla odstartována doba mnohých nedorozumění a napětí mezi členy sboru. V následujících dvou letech opustilo sbor zhruba 150 členů.

__Sbor na rok převzal kazatel P. Janoušek a v roce 1994-95 byl sbor částečně administrován superintendentem J. Červeňákem a veden farářkou A. Procházkovou, která byla v roce 1996 pověřena vedením nové metodistické farnosti v Plzni na Lochotíně. Tato farnost vznikla v roce 1996 z původního Lochotínského kmene sboru Maranatha.

__V roce 1996 byl pověřen vedením sboru laický kazatel Z. Eberle. Od roku 1999 pak sbor vedl farář P. Procházka. V roce 2010 byl sbor krátce veden farářkou I. Procházkovou, kterou od července nahradil současný farář Filip Jandovský. V současné době má sbor více než 160 členů.